Zpět na obsah

Hledáme přeživší staré a krajové odrůdy

I když většina starých, krajových a místních odrůd zanikla, dosud lze ještě tu a tam objevit jejich zbytky, ať už jde o některé zeleniny, byliny nebo ovoce. Proto Vás prosíme o podání informací a zaslání vzorku semen, pokud sami pěstujete nějakou odrůdu, která je stará, krajová nebo místní, nebo ji za takovou považujete. Tedy např. takovou, kterou měli na zahrádce Vaši rodiče nebo dokonce už babička, pěstuje si ji nějaká tetka v dědině, případně víte o někom v okolí, kdo ji udržuje. Důležité je takovou odrůdu přiblížit uvedením jejích vlastností, informací o ní a to hlavně 1. k čemu se používá, osvědčený recept, na co je dobrá (např. bílý mák do buchet) 2. jaké jsou její typické vlastnosti a znaky (např. rajče dobře odolává chorobám) 3.zvláštnosti při pěstování (např. hrách chce velmi časný výsev) 4. jakým způsobem se k Vám dostala, event. i jakým jménem ji nazýváte, jak dlouho ji asi máte (např. pěstovala ji už moje babička, která si ji přinesla z Moravy). Uvedením těchto informací (nebo alespoň některých, pokud všechny nevíte) pomůžete přiblížit odrůdu nejen nám, ale i dalším případným zájemcům. Pro popis lze využít i tzv "odrůdového dotazníku", který Vám rádi na požádání zašleme vytištěný v dopisní obálce Českou poštou nebo je k dispozici jako soubor dotaznik.doc na této internetové stránce (zde jsou jednotlivé kolonky předepsány). Informace a semena prosím zasílejte na o.p.s. Gengel, Veselka 52, 374 01 p. Trhové Sviny. Děkujeme!!

Dotazník odrůdy

Zpět na obsah

Publikace a další nabídka informací

Informace o starých odrůdách a netradičních druzích uveřejňujeme v současné době pravidelně na dvoustraně v měsíčníku pro trvale udržitelný život "Bio" (adresa redakce a objednávky: VH Press, M. Vohralíková, Jungmannova 1403, 500 02 Hradec Králové, tel/fax 495 538 969, e-mail: bio.noviny@tiscali.cz, www.vhpress.cz, objednat lze zasílání v tištěné podobě nebo v elektornické - pdf).

Z Gengelu o.p.s. nabízíme individuálním zájemcům níže uvedené tiskoviny.

Při objednávání publikací, prosím, napište:

1. kterou brožuru objednáváte

2. přiložte její cenu + poštovné na poslání (uvedeno za cenou brožury v závorce) vše ve formě poštovních známek nebo v kombinaci poštovní známky+ hotovost (obdobně tak jak je uvedeno v případě zasílání semínek ze Seznamu starých plodin v případě B)

3. přiložte obyčejnou obálku A5 s Vaší nadepsanou adresou (známky na tuto obálku nenalepujte!)

Pokud objednáváte více brožur současně stačí přiložit jen 1 obálku, poštovné je pak zpravidla, podle toho kolik brožur objednáváte, 18 Kč nebo 24 Kč.

Zpět na obsah

Deutsch

Einige Alten Sorten mit Beschreibung und Abbildungen

Gemeinnützige Gesellschaft für die Biodiversität-Schutz GENGELo.p.s.

Erhaltung, ökologische Anbau, Popularisierung und Nutzung von alten Sorten, Land- und Lokalsorten und Lebensvielfaltschutz.

"Gengel" lautet die Name einer alten Landsorte von zweizeiliger Gerste, die in Mähren (oestliches Teil der Tschechischen Republik) von Generationen von Kleinbauern vor Jahrhunderten angebaut wurde. Gengel hat eine nackte und dunkle Korn, die von Menschen fuer die Zubereitung der Breien und einzigartiger Kuchen als wertvolle Korn genutzt und hoch geschaetzet wurde. Als eine von wenigen Landsorten des Vergangeheit bliebte Gengel bis heute erhalten.

Das Ziel des Gemeinnützige Gesellschaft für die Biodiversität-Schutz "GENGEL" ist eine aktive Rettung und Weiterentwicklung von Kulturerbe, die die Nutzpflanzen und alte Tierrrassen darstellen. Durch Veraenderungen des Landbaus ist es heute sehr wichtig, alte Sorten und oekologisch angebaute Pflanzen sowie Tierbestaende als lebendige Organismen naturnaehe aufbewahren und um Lebensvielfalt pflegen.

Die Gengel ist eine gemeinnuetzige, nichtregierung und nonprofit Organisation in der Tschechichen Republik, die sich über Erhaltung, ökologische Anbau, Popularisierung und Nutzung von alten Sorten, Land- und Lokalsorten und Lebensvielfaltschutz kümmert. Die Gesellschaft wurde im Jahr 1998 gegruendet und anknuepft an eine Reihe von Privatinitiativen und Projekte ( z.B. des Verein fuer Oekolandbau Probio), die Agrobiodiversitaet Erhaltung gewidmet waren. Gengel arbeitet eng mit Hobbygaertner, BioBauern und Bauern und jungen Menschen zusammen, damit die Alte Sorten mehr Verbreitung finden, und gleich die Ideen oekologischen Landbau unterstuetzt.

Das Gengel bestrebt um:

• Zusammenarbeit mit allen Anbauer von alten Sorten und Landsorten, und baut ein Netz von gegenseitige Austausch von Samen auf 
• Einrichtung und Fuehrung von einer Schaugarten 
• Forschungs- und Vermarktungsprojekte 
• Sammlung die Ueberreste von Landsorten und alte Sorten und traditionele Wissen ueber Samenanbau und Nutzen von Kulturpflanzen 
• Zusammenarbeit mit nationalen und auslaendischen Organisationen, die im Gebiet "Agrobiodiversitaet" arbeiten 
• Herausgabe von Bücher, Flugblätter, Informationen, Katalogen usw. 
• Organisation von Veranstaltungen, Seminaren, Vortraege, Konfernz etc.  

Zpět na obsah

English

Non-profitable organisation for biodiversity protection - Gengel o.p.s.

Preservation, ecological growing, popularising and utilisation of old and regional varieties of agricultural crops and protection of variety of life.

Gengel is the name of an old regional variety of naked barley which was grown for hundreds of years by generations of farmers in Moravia in the eastern part of the Czech Republic. The gengel seed was handed over from father to son, from one generation to another. This ancient cereal with dark grains was used for preparing nutritious purées and delicious cakes and was highly appreciated. As one of few regional varieties gengel has been preserved till today, while many valuable old varieties and crops became extinct

Gengel is also the name of a non-profit non-governmental organisation for biodiversity protection. Our goal is active protection, breeding and growing of old and forgotten useful plants and breeds of livestock. These represent an important and extraordinary valuable cultural heritage, and can be useful not only for scientific research and genetics, but also in breeding and growing themselves. The plants are resilient, unpretending, and nutritiously valuable. Today´s agriculture is being industrialised and turning into mass production of food-stuffs. This is why it is very important to save and grow old varieties and useful plants as living organisms in natural conditions of ecological agriculture and keep them as an important part of biodiversity.

Gengel is an NGO in Czech Republic, which is up-and-coming for agrobiodiversity preservation, using and popularisation. Gengel resumes a number of private activities and efforts of NGOs´ in Czech Republic in this area. Gengel propagates old varieties and information about them, closely collaborating with small growers, hobby-gardeners, bio-farmers, young people and others. At the same time it promotes the ideas of ecological farming and protection of the environment.

Gengel strives for:

• active ecological growing and dissemination of seeds and information about them, organising a data exchange network among growers
• collection and preservation of old varieties, promotion of traditional seed production, and acquisition of information about formerly grown crops
• establishment of a demonstration garden with representatives of old cereals, pot-herbs, medicinal herbs, seasons, dyeing plants, fruiters, etc.
• popularisation of agrobiodiversity by issuing publications, leaflets, catalogues, books, etc.
• collaboration with organisations in both Czech Republic and abroad
• research and marketing projects

Zpět na obsah

Francais

Français

ASSOCIATION D´ UTILITÉ PUBLIQUE POUR LA PROTECTION DE LA DIVERSITÉ BIOLOGIQUE - GENGEL O.P.S.

Conservation, culture écologique, vulgarisation et usage des variétés anciennes et régionales de plantes cultívées et protection de la diversité biologique.

Gengel est le nom d´une ancienne variété régionale de l´orge paumelle qui a été cultivée pendant des sičcles par des générations de paysans en Moravie, la partie orientale de la République Tchčque. La semence de gengel se passait de génération ŕ génération. Les gens utilisaient cette céréale aux grains foncés pour préparer des bouillies et des gâteaux et ils l´appréciaient beaucoup. Gengel est une des rares variétés régionales qui se sont maintenues jusqu´ŕ nos jours, beaucoup de variétés anciennes précieuses ont disparu sans remčde.

Gengel est également le nom d´une association d´utilité publique pour la protection de la diversité biologique qui s´est donné pour but de sauver, reproduire et cultiver des plantes utiles et des races d´animaux de ferme anciennes et oubliées. Ils représentent un héritage culturel précieux, ils peuvent non seulement servir pour la sélection scientifique et génétique, mais aussi offrir un rendement direct dans les cultures , parce qu´ils sont rustiques , peu exigeantes en ce qui concerne les conditions et valables nutritivement. Aujourd´hui, quand l´agriculture s´industrialise et se réduit á la production alimentaire, il est trčs important de conserver et cultiver des variétes anciennes et des plantes utiles comme organismes vivants dans les conditions naturelles de l´agriculture écologique. Ainsi on peut les conserver en tant que composantes importantes de la diversité biologique.

Gengel est une organisation Tchčque non-gouvernementale d´utilité publique et sans but lucratif, qui s´efforce de conserver la diversité biologique en agriculture , sa mise en valeur et sa vulgarisation dans le public. L´association

se relie ŕ tout un nombre d´initiatives privées et d´efforts des organisations non- gouvernementales vouées ŕ ce domaine en République Tchčque. L´association diffuse des variétés anciennes et des informations sur elles, collabore d´une maničre étroitement avec des petits cultivateurs, jardiniers amateurs, agriculteurs biologiques, jeunes gens et autres intéressés. Elle promeut ainsi les idées de l´agriculture écologique et de la protection de l´environnement.

Les objectifs de Gengel sont:

• culture écologique active, diffusion des semences et des informations aux cultivateurs, organisation d´un réseau d´échange entre les cultivateurs
• collection et sauvetage des variétés anciennes, appui ŕ la production grainičre traditionnelle et collection des informations sur des plantes cultivées dans le passé
• construction d´un jardin d´essai avec des représentants des anciennes céréales, légumes, plantes médicinales, aromatiques et tinctoriales, arbres fruitiers etc.
• vulgarisation de la diversité biologique dans l´agriculture par expemple par publication des prospectus, catalogues, livres etc.
• collaboration avec des organisations de République Tchéque et d´ailleurs
• projets de recherche et de commercialisation

Zpět na obsah

Ukázka z letáku Babiččiny odrůdy znovu na zahrádce:

Ochuzování rozmanitosti

Vnímáme ochuzování Země o mnohé druhy rostlin a zvířat, které vymírají vlivem činnosti člověka, zejména v tropech. Lidstvo tak ztrácí nenahraditelné hodnoty. Nenápadně a bez povšimnutí však mizí, mnohdy téměř vedle nás, staré a krajové odrůdy užitkových rostlin. Odrůdy, které naši předkové běžně pěstovali, odrůdy, které rostly ještě na zahrádkách a polích našich babiček a dědečků. Byly to osvědčené odrůdy zeleniny a ovoce, různé bylinky, luštěniny, rostliny barvířské i mnohé jiné.

Pestrost a krásu naší kulturní krajiny s mnoha políčky, loukami, sady, zahradami, kde rostlo mnoho odrůd a druhů kulturních rostlin i plevelů, nahradily monotónní a nekonečné lány. Od obzoru až k obzoru se dnes táhne jen pšenice, řepka nebo kukuřice. Namísto velkého množství odrůd, dobře přizpůsobených různým podmínkám s rozličnými, mnohdy jedinečnými vlastnostmi, se dnes pěstuje jen nemnoho odrůd, vyšlechtěných především na vysoké výnosy a vyžadujících postřiky chemickými pesticidy.

Místní nebo globální?

Dříve měl každý kraj své typické odrůdy, které se tam udržovaly po dlouhé generace. Ty poskytovaly sice nižší, ale zato stabilní výnosy a sloužily k přípravě typických jídel a místních specialit. Vyjadřovaly svým způsobem ducha místa či kraje i lidí v něm žijících. Jejich pěstitelé - rolníci na polích či hospodyně v zahradách ­ si pěstovali vlastní osivo za přirozené spolupráce s přírodou. V dnešním globalizovaném světě je jedna a tatáž odrůda (nebo hybrid F1) vzniklá v laboratořích pěstována na několika kontinentech, její osivo množí a prodává jediná obří firma, a samozřejmě i jídlo z takové plodiny je pak stejně uniformní a neosobité jako její vznik a zpracování

Proč jsou staré odrůdy cenné?

Nepřipusťme ztrátu a zmizení starých odrůd a plemen s jejich cennými vlastnostmi, jako je třeba nenáročnost na podmínky prostředí nebo odolnost chorobám a škůdcům. Pro zajištění naší výživy nám mohou již zítra tyto vlastnosti chybět a nemusejí nám pomoci ani zdánlivě všemocné genové manipulace. Jsme povinováni usilovat nejen o nové, produktivní a krátkodobě rentabilní odrůdy, nýbrž také o zachování starých, méně výnosných odrůd, přinášejících dlouhodobý užitek. Pečujme o staré a krajové odrůdy jako pečujeme např. o starou hudbu, stará řemesla nebo architekturu, abychom se mohli potěšit jejich krásou i se jimi nechat inspirovat pro budoucnost. Jsou, spolu s mnoha dalšími věcmi, součástí kořenů, jimiž jsme zakotvení v naší kultuře, krajině, historii

Jak se pozná stará odrůda?

Možná se ptáte, jak vlastně ony staré a krajové odrůdy vypadají? Odpověď je jednoduchá. Taková odrůda může mít podobu keře nádherně vonící růže, jabloně přinášející slaďoučká a krásně červená jablíčka nebo záhonku chutných zelených fazolek. V obchodech se semeny nebo stromky už však tyto odrůdy sotva najdete, nabízeny jsou zpravidla jen moderní, vysoce prošlechtěné odrůdy nebo hybridy F1. Staré odrůdy v nabídce nejsou, protože mají zpravidla nižší výnos a nejsou vzhledově tak vyrovnané a na pohled pěkné jako hybridy F1. Staré a krajové odrůdy jsou však většinou méně náročné na ošetřování a podmínky pěstování, mnohdy dobře odolávají nepříznivým podmínkám a některým chorobám.

Vojákové fazole

tyto fazole se za II. světové války nesměly na "prajzske" (to je oblast Hlučínska) pěstovat, protože je na nich voják a lidé si v nich pěstovali smysl pro obranu proti Němcům. Stejně přežily. Tak vám moje "vojákové" fazole posílám. Jsou žlutoluské, keříčkové, úrodné a chutné (z dopisu B. Malíkové)

Je pravděpodobně stará neb krajová odrůda keříčkových fazolí pěstována na Hlučínsku na severní Moravě již v období před 2. sv. válkou. Semena jsou bílá a je na nich hnědá kresba připomínající v pozoru stojící lidskou postavu

Pěstování je snadné, vyséváme počátkem až v půli května do řádků asi 40 cm vzdálených, rostliny jsou poměrně vzrůstné Jdou využít na sklizeň semen na vaření různých fazolových pokrmů, dobře se rozvářejí a lze z nich připravovat pomazánky

Semenaření je snadné, na semeno sklízíme na podzim suché rostliny s vyzrálým, tvrdým semenem

Jak nám můžete pomoci při uchování starých a krajových odrůd?

- pěstováním jedné či několik starých odrůd na své zahrádce

- poskytnutím informací o krajových a starých odrůdách - uvítáme např. starší literaturu zahradnickou a zemědělskou, katalogy semenářských firem, národopisné spisy (knihy odkoupíme nebo uvítáme zapůjčení)

- zasláním semen Vaší odrůdy, kterou v rodině dlouho pěstujete (pěstovala ji už třeba vaše babička ) tak, aby se uchovala i na jiných místech a dostala k dalším lidem

- finančním darem zaslaným složenkou na naši adresu (o tom, jak Váš dar využijeme, Vás budeme informovat pokud nám sdělíte Vaši adresu)

- pomocí při přesetí a namnožení konkrétní odrůdy ­ máte-li na zahrádce kousek místa a můžete tomu věnovat trochu času

Zpět na obsah

Ukázky článků o starých a méně známých plodinách z Bio -měsíčníku pro trvale udržitelný život

Pokrop mě yzopem, zas budu čistý. (Bio č. 11/2000)

Z početného příbuzenstva

Yzop patří botanicky do bohaté čeledi hluchavkovitých. V této skupině najdeme celou řadu příbuzných velmi známých léčivek a kořeninových rostlin , jež rostou často v našich zahrádkách. Ať už je to třeba šalvěj se svými šedě plstnatými listy, oblíbená dobromysl na čaje, majoránka jako nepostradatelné koření polévek i klobás, méně známá šanta kočičí, peprná, mentolová máta, neméně aromatická citrónová meduňka, dobře známá saturejka i modře kvetoucí levandule jako náplň do polštářků.

Yzop lékařský ( Hyssopus officinalis) je rostlina vytrvalá , původem ze Středomoří a Střední Asie. Je to drobný keřík vysoký asi 30 - 60 cm s úzkými tmavozelenými listy a tmavě modrými , někdy také narůžovělými či bělavými květy. Lodyhy, které se rozvětvují odspodu rostliny později dřevnatějí. Vlastní jméno ysop pochází z vědeckého Hyssopus což je odvozeno snad jako složenina řeckého hys = vepř a óps = tvář proto, že tvar květů připomíná poněkud vepřovou hlavu, prasečí rypák. Podle jiné verze se slovo hyssopos odvozuje od hebrejského ezob, což znamená posvátnou bylinu, jež byla užívána pro očišťování chrámů a lidí nemocných malomocenstvím.

Biblický očistný yzop

Zprávy o ysopu najdeme, jako ostatně o většině dnes známých kulturních rostlin, už u antických autorů. V antickém Římě ho znali jako přídavek do vína jemuž pak dodával charakteristickou vůni. ( snad jako pozůstatek tohoto ošetření vína se uvádí ve starém herbáři z 18. století, že zakalené víno lze vyčistit tím, že do něj dáme yzopovou rostlinu) . Plínius yzop dokonce označuje za afrodisiakum, Columella ho zase uvádí jako veterinární léčivo a doporučuje ho proti dobytčímu kašli. Zmínky o yzopu nalezneme na několika místech v Bibli - slova v titulu tohoto článku: "Pokrop mě yzopem, zas budu čistý" pocházejí ze Žalmu 51. Při poslední ráně egyptské, jak zase uvádí druhá kniha Mojžíšova , se označení izraelských obydlí mělo udělat tak, že se svazek yzopu namočil v krvi beránkově a nad veřejemi dveří se jím udělalo znamení. I když podle některých zdrojů šlo v Bibli spíše než o yzop o jinou podobnou rostlinu, je zřejmé, že yzop či jemu příbuzná rostlina hrál velkou úlohu při očišťování a měl významnou magickou funkci.

Léčivé koření

Do střední Evropy přinesli yzop asi v 10. století benediktýnští mniši, kteří ho začali pěstovat ve svých klášterních zahradách. Jistě zde byl ceněn jak pro své léčebné účinky tak pro osobitou kořenící chuť, která mohla zvyšovat chutnost pokrmů klášterního jídelníčku. Postupně pak yzop zdomácněl v zahradách a zahrádkách ve mnoha krajích. Silice yzopu nalezly své uplatnění v likérnictví ( jako součást některých likérů) , v Orientu se pak zkvašením yzopových listů získával alkoholický nápoj zvaný šerbet.

Léčivé účinky této rostliny jsou mnohostranné: povzbuzuje trávení a zamezuje pocení, známo je jeho použití při různých plicních onemocněních , močových kaméncích , vodnatelnosti, proti lišeji a svrabu i proti střevním parazitům apod. Podle výzkumů vyrůstá na listech yzopu plíseň produkující penicilín a tato může působit jako léčebné antibiotikum při koupání v yzopu. Zde by snad mohl být jeden z materiálních výkladů, proč staré kultury ctily yzop jako důležitou očisťovací rostlinu.

Jak yzop pěstovat?

Množit ho můžeme dělením trsů nebo semenem. Při dělení starých trsů rostliny rychleji rostou ale údajně také dříve stárnou. Proto se častěji doporučuje vypěstovat si sazenice ze semene, vysetého na jaře, a ty pak přesadit na místo, kde vydrží 4 -6 let. Ošetřování se omezuje na kypření a odplevelování. Pro účely běžné domácnosti, kuchyně bohatě postačuje yzopu jeden až dva trsy. Sklízíme ho dvakrát ročně tak, že střiháme nebo řežeme celou mladou nať v době kdy začíná kvést. Sušíme ji přirozeně , sušené listy se používají jako koření např. do zahuštěné polévky (jako je bramboračka) ale též pro jídla luštěninová. Přidával se do nakládané kyselé zeleniny ale je i dobrým kořením do zvěřiny, drůbeže, ryb; přidat lze do paštik apod. Samozřejmě lze používat také čerstvé yzopové listy, pamatujeme ale, že jeho silice je poměrně výrazná a silná a proto to s ním nepřeháníme.

Kdo na zahrádce myslí na včely a na hmyz ten si yzop též zasadí protože je medonosný a jeho modrofialové květy rád navštěvuje leckterý bzučivý hmyz . Spolu s tím lze spojit využití pěkného vzhledu yzopu, jeho dekorativní funkce a umístit ho jako lemovou rostlinu na okraj okrasného záhonu. Zde jej necháme kvést, aby si včeličky i oko přišly na své.

Z dějin ovocnářství. (Bio č5/2001)

V dějinách našich krajů hrálo pěstování ovoce důležitou roli od velmi starých dob. Z nejstarších časů nám chybí dostatek podkladů pro zjištění jaké druhy se odkdy pěstovaly a v jakém rozsahu, postupně však, jak se historicky blížíme dnešním dnům, informací přibývá. Slovanské obyvatelstvo znalo řadu ovocných druhů . Podle literatury víme, že Slované na konci doby pohanské využívali kromě celé řady kulturních rostlin také ovocné stromy - jabloně, hrušně, slívy, třešně, višně i ořechy. Zahrada byla původně ohrazeným kusem půdy, sloužícím k pěstování užitkových rostlin ­ ohrazení znamenalo pravděpodobně jak vlastnické vymezení tohoto pozemku a majetku v něm ( krádež v takto ohrazeném místě se trestala přísněji než krádež v otevřeném poli) tak ochranu před domácími i divokými zvířaty. Výrazy ogorod i sad jsou pojmy všeslovanské a svědčí o dávném původu těchto slov.

Archeologické pozůstatky dovolují soudit na důležitou úlohu ovocnářství na Velké Moravě. Jak doklady materiální ­ nálezy pozůstatků částí ovoce (např. pecky) tak třeba i místní jména jako Štěpnice jednoznačně svědčí o pěstování ovoce. Na Jižní Moravě hrálo odedávna mimořádnou roli také vinařství, které zde vzkvétalo již v době cyrilometodějské misie a je pravděpodobné, že odtud se odrůdy vinné révy šířily i do Čech, které byly také pod vlivem působení z Německa.

První literární zmínka o českém štěpaři , nazývaném "amputator arborum" je v kladrubské listině z počátku 12. století. O sadech, štěpnicích a vinicích se však často píše v zakládacích listinách českých klášterů již v 10. a 11. století. Ve 13. století je známo, že poškození štěpů bylo trestáno božím soudem a žhavým železem, a i později je připomínáno, jak před zemský soud byli poháněni ti, kdo se dopustili zrubání štěpů.

V této době však byly sady poměrně vzácné a nepříliš rozšířené. Sady lidové na zahradách jak je známe v hojné míře z pozdějších dob v té době ještě prakticky neexistovaly. Za staveními kde byly později sázeny, bylo místo na mlácení a čištění obilí. Teprve později, když vznikly mlaty ve stodolách byla humna přeměněny v zahrady. Také ve středověkých městech vlastně nebylo pro ovocné zahrady a sady místo ­ města byla ohrazena hradbami a uvnitř těsné zástavby nebylo pro ovocné stromy příliš prostoru.

Rozkvět sadařství a vinohradnictví přinesla doba Karla IV, otce vlasti.Je známo, že Karel IV dal přinést ušlechtilé odrůdy vinné révy z ciziny a pečoval o zvelebení našeho vinohradnictví a sadařství. Dokonce přímo nařídil, že všichni měšťané byli povinni založit do vzdálenosti tří mil od hradeb Prahy vinice, obdobné nařízení vyhlásil později i pro Litoměřice a Kadaň. Za poškození vinic byly stanoveny mimořádně přísné tresty - dle nařízení měly být škůdcům vinohradů, zahrad a štěpnic vyloupnuty oči, když se dopustili pychu ve dne, stalo-li se tak v noci měl být viník dokonce potrestán smrtí! Opatření se týkala také regulace obchodu s vínem. Bylo zakázáno čepovat od vinobraní až do velikonoc cizí dovážená vína a během relativně krátké doby se tak Čechy staly v produkci vína soběstačnými a hradily svou spotřebu místních zdrojů. Ovšem kvalita českého vína byla asi nižší než tradičních vín z jihu.

Z doby Karla IV máme díky lékaři a knězi Bartoloměji Klaretovi poměrně podrobně zaznamenán stav naše ovocnářství. Tento učený muž ve svém spise, který byl vlastně latinsko- českým slovníkem zachycuje jak tehdy pěstované druhy tak dokonce i názvy konkrétních odrůd. Byly známy a pěstovány jabloně, hrušně, trnky, slívy, višně ale i mišpule, kdoule, mandloně, ořechy, jeřáby ba dokonce vavřín a fíky. Některé odrůdy, které jsou Klaretem zmiňovány ve 14. století se dochovaly v pěstování až do století dvacátého. např. jablko Šálové je Kardinál žíhaný. Tato odrůda se pěstovala odedávna ve Francii a je možné, že o její přenesení se zasloužil právě Karel IV. Uváděny jsou jablka Vinná, Medná, dále jablka granátová neboli zrnatá , Vrbová, Šípková jablka a další. Z hrušek např. Kdulky ­ podobné kdouli, hrušky na vaření, Makovky zvané podle podoby s makovicemi, červinky ­ malé, které zrají velmi záhy nebo Krvavky s plody červenými jejichž dužina je také částečně červená. Mnoho odrůd se na Chlumecku, odkud Klaret pocházel, zachovalo pod stejnými názvy až do relativně nedávné doby. Souvisí to možná s jakousi konzervativností venkova, jednak také se soběstačností, potřebou vyjít z vlastních zdrojů a nedostatkem kontaktů s o okolními krajinami. Velmi oblíbené byly hrušky, jež zaujímaly první místo mezi sušeným ovocem. Byly to typické odrůdy s malými, nejvýše prostředními, plody zato však velmi sladkými. I trpké hrušky se staly sladkými, když zhniličely.

Rozkvět ovocnářství byl přerušen za husitských válek. V době lidových bouří nebylo pro usedlé sadaření podmínek. Opětný rozmach přináší  16. století za nastupující renesance.Zahrady a sady vystoupily z klášterů a šířily se u panstva i u měšťanů a také prostý lid měl své selské zahrady. Ovoce bývalo oblíbeno ve městech ­ lze tak soudit mimo jiné z toho, že měšťané mívali ve svých  domech pro ovoce zvláštní místnosti a ve městech byly tzv. hokyně, které se živily prodejem ovoce. V Praze byl vydán pro ovocný trh zvláštní soubor pokynů, který upravoval prodej ovoce a nakládání s ním. Snahou bylo zamezit překupničení a tak bylo stanoveno, kdo od koho smí ovoce kupovat. Úředník měl také dohlédat aby ovoce bylo zralé a vhodné k prodeji. Do Prahy se ovoce jednak nosilo v různých putnách a mošnách jakož i vozilo na vozech a kárách v sudech, koších a pytlech. Kromě běžného domácího ovoce to byly také lískové oříšky, kaštany ale i višně a trnky vařené

Podle knihy B. Němce Dějiny ovocnictví

Židovské brambory jsou dobré nejen pro divočáky.

Po listárně biodiversitních dopisovatelů v posledním čísle Bio je čas zastavit se u další plodiny v našem seriálu. Tentokrát to sice nebude druh pěstovaný u nás od nepaměti ale i topinambury, o kterých bude řeč, stojí za to, abychom si o nich napsali pár zajímavostí. No a když je doplníme pěstitelským návodem, možná se najde někdo, kdo si je bude chtít zkusit zasadit.

Novověký přistěhovalec.

Topinambury nejsou u nás domácí plodinou. Jejich kořeny leží na Západní polokouli, kde sloužily za potravu Indiánům v Severní Americe, dlouho předtím než slavný mořeplavec Kryštof Kolumbus doplul k břehům Nového světa. Do Evropy přišly začátkem 17. století - přesně se podle literatury začaly pěstovat v roce 1616 v Anglii. Odtud se dostaly rychle do Francie a během třicetileté války pomáhaly zahánět hlad už ve střední Evropě, v Německu. V té době pronikly asi i do našich zemí a tak bychom mohli zhruba říci, že historie jejich pěstování u nás je delší než tři století. Není to sice třeba tak dlouho jako pšenice dvouzrnka, jež u nás rostla už v neolitu, ale i tak je to docela slušná doba.

Malá slunečnice s jedlými hlízami.

Správně botanicky se topinamburu (či topinamburům - jak chcete) říká slunečnice hlíznatá (Helianthus tuberosus). Kdo se trochu vyzná v botanice, ví že naše známá slunečnice, kterou známe ze zahrádek a která otáčí za sluncem svůj žlutý květový terč se jmenuje Helianthus annus. Tedy slunečnice roční - to že ji musíme množit každý rok semeny zatímco topinambury jsou vytrvalé. Z příbuzenstva stojí za zmínku topinambur bambulinatý (Helianthus strumosus), jež má hlízky více protáhlé a užší, nebo poznámka, že řada slunečnic slouží jako okrasné druhy a včelí pastva.

Topinambury tvoří mohutné lodyhy, nahoře větvené s listy vstřícnými a vejčitého tvaru. Do květu jdou topinambury pozdě, zdálo by se neochotně až v říjnu, květy jsou žluté, podobné slunečnici ale podstatně menší. V našich podmínkách semeno nedozraje, pro množení topinamburu to ale nevadí, protože podobně jako zemská jablka, brambory, jdou snadno množit vegetativně - hlízami. Hlízy mají většinou mírně protáhlý tvar, trochu připomínající hrušku, což vyjadřují např. Němci názvem "Erdbirne" (zemská hruška) či Rusové "zemljanaja gruša" a je tedy topinambur takto jakýmsi protipólem či doplňkem bramboru (podobně vztah jablko-hruška v pravém slova smyslu ovoce). Jinak je ale slovo topinambur srozumitelné zemědělcům v řadě zemí i když jeho etymologický, tedy slovně-jazykový původ, se nám zjistit nepodařilo.

Mrazuodolná rostlina přezimuje venku.

Velkou výhodou topinamburů je, že přezimují venku a můžeme je sklízet na podzim, v zimě (dovolí-li to počasí) nebo až na jaře. Jejich odolnost mrazu je obdivuhodná, literatura uvádí, že topinambur snese až -30 stupňů Celsia, samozřejmě je-li v zemi. Pokud jde o podmínky klimatické a půdní jsou topinambury naprosto nevybíravé a skromné, rostou i v té nejbídnější půdě, bez soustavné zálivky a okopávání. Tedy plodina vhodná pro alternativce, kteří se se zemědělskými plodinami moc nemazlí nebo nemají moc času pořád okopávat, zalévat apod.. Na druhou stranu ale při dobrém ošetřování a péči mohou topinambury přinést bohatou úrodu. Sázíme je na jaře, někdo tvrdí, že co nejvíc záhy, jiný že s jejich sadbou není potřeba spěchat a i později zasázené hlízy doženou zpoždění (podobně jako brambory sázené později, do již vyhřáté země). Sázíme asi 6 - 10 cm hluboko, pokud nesázíme jen jeden pás volíme dostatečně velký spon - topinambury jsou rostlina mohutná. Speciální místo není třeba vybírat můžeme je dát někde do kouta a je třeba mít na paměti, že půdu zaplevelují. Sklízet můžeme průběžně (pozor hlízy jsou křehké a lámou se). Při uskladnění ve sklepě je dobré topinambury zakrýt např. pískem nebo zemí aby nevysychaly. Chceme-li si ušetřit práci a topinambury stále nevysazovat a necháme je v zemi, musíme počítat s tím, že hlízy budou drobné

Topinambury jsou plodinou známou ale vždy pěstovanou celkem málo. Už před půlstoletím o nich zahrádkářská příručka píše " U nás pěstují se v zahrádkách jen velmi spoře, neboť je často zaplevelují, proto volí se k jejich pěstování vždy odlehlé místo, které se jinak dobře využíti nedá". Vzhledem ke své výšce hodí se ale např. jako živý plot kolem kompostu nebo malý větrolam. Jejich hlízy chutnají dobře hrabošům a hryzcům, kteří se s námi budou chtít podělit o úrodu. Mladé vzešlé rostliny mohou být cílem navštěv šneků a slimáků, kteří, jak poznamenává jeden z pěstitelů, jsou vskutku "zákeřní".

Jsou dobrým krmivem pro domácí zvířata (králíci, kozy a další) a často je najdeme pěstované někde u lesa, kde je vysadili myslivci pro zvěř. Obzvláštní oblibu v nich má totiž černá zvěř - divočáci. Pro krmení jde použít i nať, budeme-li ale topinambury ořezávat musíme počítat s tím, že hlízy nebudou tak velké. Hlízy jdou využít k výrobě alkoholu a přípravě ovocných cukrů.

Vařit i nevařit.

Byly oblíbené v židovské kuchyni a proto jsou známé také pod pojmenováním židovské brambory nebo jeruzalémské artyčoky ( to snad pro jejich chuť?)

Známo je, že obsahují inulin ale i vitamíny A, skupiny B a C. Většina knih uvádí recepty na topinambury vařené snad proto, že je srovnává s brambory, které se běžně syrové nejí. Nám a vícero biodiversitním přátelům však chutnaly topinambury spíše po syrovu - na saláty a doplňky (třeba výborný je salát topinambur, jablko cibulka, jogurt). Lze je ale též dusit na másle s cibulí nebo opékat, v jižních zemích se přidávají do polévek a vaří se. Trochu nešikovné pro kuchyni je, že hlízy topinamburu mají často různě nepravidelný tvar, jsou tzv. hrbaté a proto škrábání jde pomaleji než brambor. Protože je ale asi nebudeme jíst každý den, určitě to nevadí a čas od času si práci s jejich přípravou dáme. Pestrý jídelníček je základem pestrého života.

Jaké byly svatojánské byliny? (Bio č6/2000)

K době nadcházejícího letního slunovratu, spojeného u nás v historické křesťanské tradici se svátkem sv. Jana, se pojí nesčetně zvyků, pověr a tradic. V řadě z nich hraje kromě základních živlů jimiž byly především oheň ( skákání přes oheň znamenalo očistu minulých hříchů a skok do nové budoucnosti) a voda ( např. voda v podobě ranní rosy působila na očišťování těla a posílení zdraví) významnou roli také tzv. svatojánské býlí nebo svatojánské byliny.

Do této skupiny rostlin patří několik dobře známých léčivek, které však mají, jsou-li natrhané v den sv. Jana, respektive o svatojánské noci, mimořádné účinky a magické působení. Tyto byliny však bylo třeba trhat na místech co nejméně navštěvovaných, kde byly nejsilnější. Konkrétně k svatojánskému býlí patřily třezalka, pelyněk černobýl, kapradí a dále mateřídouška, máta, heřmánek, divizna, bazalka, libeček, dobromysl, majoránka a devětsil.

Zejména první tři, tedy třezalka, černobýl a kapradí, měly největší význam a působení. Třezalka se v lidovém podání označovala přímo jako bylina sv. Jana a měla velký význam při léčení nemocí. Pelyněk sloužil coby důležitý prostředek při rituálech koupání a ohně ale také k potírání zlého vlivu čarodějnic. Kapradí pak v sobě neslo snad nejmystičtější a obecně nejznámější účinek. Rozkvétalo v předvečer svatojánské noci zlatým květem a ten kdo ho získal byl nejen chráněn před neštěstím ale získal i mimořádný dar nacházet ukryté poklady...

Svatojánské byliny působily a používaly ve svém celku k mnohým úkonům zejména v hospodářství ale i k magickému očišťování, při milostných rituálech a předpovědí budoucnosti, dále měly ochránit před zlem a před nemocemi ale i čarodějnicemi. apod. . Velký význam měly i jednotlivé druhy. Např. již zmíněný pelyněk černobýl znamenal ochranný a očistný prvek pro člověka i přírodu. Byli jím ověnčeni mladí lidé při koupelích ve studánkách, jezerech i řekách. Ochraňoval lidské obydlí před neštěstím a proto se zavěšoval doma na zeď nebo na trám nad stolem. Umožňoval také hádat jaké osudy čekají členy domácnosti v budoucnu. Byl též významnou bylinou chránící před působením čarodějnic. Ty dokázaly, nebyly - li o svatojánské noci splněny určité podmínky a chování ( nesmělo se např. nic z domu půjčovat jiným lidem) způsobit hospodářství škodu - např. tzv. "vzaly" kravám mléko. Podařilo - li se čarodějnici krávu uhranout, pak se taková kráva musela natírat odvarem z pelyňku, aby se toto uhranutí napravilo a kráva začala opět dojit. Svatojánské byliny se také preventivně vkládaly jako ochrana před zlem do chléva (musely být nasušeny z loňska), v domácnosti se stlaly po zemi jako okrášlení i přímá, svého druhu praktická ochrana; vyháněly totiž blechy, šváby a jiný obtížný hmyz.

Známé je též nakuřování těmito bylinami , které má nejen magické působení ale i přímé účinky zdravotní, používané dodnes . Např. nakuřování mateřídouškou mělo způsobit posílení hospodářství a mateřídouška opět sloužila jako prostředek věštecký, budoucnost ukazující. Mladé nezadané dívky si dávaly mateřídoušku pod polštář a ta k nim přiváděla sny, v nichž se dívce zjevovalo, kdo je jí souzen a koho si vezme. Věneček svatojánských bylin vyhazovaly dívky na strom. Podle toho zda se zachytil ve větvích nebo ne se rozhodovalo zda se vdají či ne.

Usušené svatojánské byliny se pokládaly pd první snopy obilí svezené do stodoly, aby od nich a ze stodoly vyhnaly myši (příznivce tzv. kooperace s přírodou pak možná bude zajímat, že se v hospodářství zároveň po žních vynášelo trochu vymláceného obilí ven ze stodoly a dávalo se myším. Přitom se jim říkalo, že si mají vzít jen toto obilí a zbytek nechat na pokoji)

Představujeme staré odrůdy - Strýmka. (Bio 1/2000)

Strýmka je stará odrůda jabloně neznámého původu. Podle některých pramenů pochází z Německa, kde je nazývána Bohnapfel příp. Grosser Bohnapfel. U nás někdy byla lidově označována jako Kyseláče nebo Valníky, což však může vést k záměně s jinými odrůdami.

V našich zemích byla Strýmka hojně rozšířena odedávna; zejména rostla u větších statků. Pro své vlastnosti, především naprostou nenáročnost na podmínky pěstování a mimořádnou trvanlivost svých plodů byla oblíbena v mnohých oblastech. Známý český pomolog Říha o ní uvádí , že "roste všude, kde vůbec jabloň růst může". Pro značnou velikost stromu byla doporučována na pastviny, do polních sadů o do stromořadí kolem cest, ne však do menších domácích zahrádek. Strom roste bujně, kmen je silný a koruna má vysoký, široce jehlancovitý tvar. Pěstovala se výhradně jako vysokokmen.

Plody Strýmky se doporučuje ponechat na stromech dlouho do podzimu, aby se pěkně vybarvily. Sklízet lze buď klasicky otrháním ale i opatrným setřásáním. Plody jsou totiž tvrdé a velmi odolné proti poranění. Navíc se prakticky nekazí i když jsou mírně poraněny, což je vlastnost mimořádná. Kvalita jablek ovšem není zcela prvotřídní. V době sklizně na podzim jsou plody prakticky nekonzumovatelné - jak píše Říha: "na podzim a v zimě nejsou plody arciť požívání schopny". Uzrávají teprve v březnu a vydrží mimořádně dlouho, za dobrých podmínek až do června a července, kdy už jiná jablka nejsou. Dužnina má hrubší chuť, je bílá až nazelenalá. Zpočátku je trpká a kyselá, později k jaru však sládne a kyselost mizí. Drsnost dužniny ovšem zůstává a proto nepatřila Strýmka mezi tabulová jablka. Díky výborné skladovatelnosti ve sklepě nevadne a nekazí se. Uvádí se dokonce, že se dá přes zimu uložit v krechtech, tak jako se ukládají brambory nebo kořenová zelenina! Tedy způsobem u jiných odrůd jablek naprosto nemyslitelným.

Plody jsou tvaru vejčitého , homolovitého až soudkovitého, velikosti střední nebo menší, zejména při větší úrodě. Jejich velikost i tvar ovšem dost silně kolísá, podle úrody a podmínek pěstování. Slupka je hladká , málo lesklá, nejprve zbarvená jako tráva, později, zejména na sluneční straně natečkovaně zarudlá a nenápadně pruhovaná.

Podle literatury se Strýmka hodí na výrobu " jabčáku" ale dá se dobře zužitkovat také v kuchyni, k sušení a na povidla a na jaře pak i jako jablko k přímému konzumu.

Pro Strýmku je charakteristická především její trvanlivosti a odolnost a také nepříliš dobrá , hrubší chuť jejích plodů. Lze ji doporučit zejména do horších pěstitelských podmínek, kde počítáme se zpracováním jablek. Je to vhodné jablko pro každého kdo není náročným konzumentem a chce plody dlouho skladovat.

Bílá, žlutá, fialová a oranžová. (Bio č10/2002)

Mrkev či karotka patří k nejoblíbenějším zeleninám na našich zahrádkách. Nechybí snad u žádného pěstitele, byť by jeho zahrádka byla sebemenší. Dnes se pěstují téměř výhradně mrkve s oranžově zbarveným kořenem ­jiné si většina zahradníků pod pojmem mrkev ani neumí představit. Ovšem tato "typicky mrkvová" barva nebyla kořenům mrkve vlastní od nepaměti. Spíše naopak , protože je poměrně novým znakem u této rostliny, kterou znali lidé už v mladší době kamenné.

Planí příbuzní a antokyanové mrkve v Asii

Původ dnešní mrkve hledají vědci v několika planých rostlinách. Jednak v plané obecné mrkvi (Daucus carota ssp. carota), neboli mrkvousu, která roste i u nás a která má slabý bíle zbarvený kořen. Její obdobou je středomořská příbuzná mrkve Daucus carota ssp. maximus taktéž s bílým kořenem. Naproti tomu třetí přepokládaný planý předek - mrkev z přední a střední Asie (druh Daucus carota ssp. atrorubrus) má kořen fialový. Právě oblast střední Asie (Tadžikistán, Afghánistán, Pákistán) možná byla místem zkulturnění a zdomácnění mrkve. Barva kořenů zkulturněné mrkve tohoto typu je červeno-fialová a to díky obsahu červeného barviva antokyanu ­ někdy se označují mrkve z tohoto regionu také jako mrkve antokyanové. Tyto mrkve znali Arabové dávno - islámští autoři v 10. století uvádějí, že červené typy mrkve jsou jemnější, šťavnatější a chutnější než žluté. Mrkve ze střední Asie jsou jednoleté a jejich kořen je rozvětvený. Na rozdíl od tohoto východního typu mrkví je naše mrkev- tzv. západního typu dvouletá, kořen je nevětvený a její listy silně dělené.

Nejasnosti kolem mrkve v antice.

Antičtí autoři uvádějí pro mrkev několik názvů ­ astaphylinos, staphylinos, carota, pastinaca, daukos -takže je někdy obtížné jednoznačně určit, zda se jednalo o planou či kulturní mrkev nebo dokonce o jiný druh ­ pastinák. Planá mrkev byla v antice známa jako léčivá rostlina ­ tu označuje Diokles (3.-4.stol. před Kristem) jako astaphylinos, zatímco carota byla "velká mrkev, jež lépe chutná a je stravitelnější než ta prvá". Plané mrkve se používalo jako léčiva a to nejen listů a kořene, ale zvláště semen, jako krevčistícího prostředku, k léčení ran a podobně. Dioskorides v 1. století po Kristu přináší vyobrazení mrkve silné, žlutooranžového zbarvení. Ve středověku pokračuje nejednoznačné pojmenování mrkve či pastináku, které nedovoluje jednoznačně rozlišit tyto dva druhy. Teprve písemné prameny ze 16. století (herbáře) přinášejí přesné odlišení kulturní a plané mrkve. Kulturní pojmenovávají žlutá řípa nebo karota a uvádějí, že tato je užívanou zeleninu se zřetelně žlutým kořenem. Odlišují ji tak od plané mrkve s kořenem bílým.

Küttigenská mrkev.

Je příkladem krajové odrůdy mrkve, dosud udržované místními selkami v Küttigenu u města Aarau ve Švýcarsku. Osivo si selky získávají samy, protože v obchodě není a nikdy nebylo k dostání. Je nutný stálý výběr, protože dochází ke křížení s planě rostoucí mrkví z okolí. Küttigenská mrkev má velké, bílé, kónické kořeny, chuť je intensivní aromatická. Tradičně se používala tato odrůda mrkve k nakládání na zimu. Sousedé se scházeli a společně mrkve strouhali, naložená se pak používala k jídlu do jara. Připravovala se v zimě s bílou omáčkou a s jitrnicemi a jelity. Pěstovala se dříve tak, že se přisévala na jaře do pole s ozimým ječmenem, po jeho sklizni stihla ještě do podzimu pěkně narůst.

Setkání fialových a žlutých mrkví

Zátiší vlámských malířů ze 16. a 17. stoleté ukazují různé zeleniny, mimo jiné také mrkve se žlutým a fialovým kořenem. Antokyanové mrkve se dostaly do Evropy z Asie asi prostřednictvím arabského živlu, a to přes severní Afriku. Jsou doloženy ze 12. století ze Španělska, které bylo součástí maurské říše. Odtud postupně přišly ve 13. až 15. století do Itálie, Francie, Holandska i Anglie. Žluté mrkve jsou však v evropských poměrech jak už řečeno, známé od antických časů. Proto se soudí, že ke zkulturnění mrkve mohlo dojít kromě středoasijského centra také ve Středomoří (všechny tři plané typy se vyskytují na území dnešního Turecka)a tak se v západní Evropě mohly potkat obě zdomácněné formy. V historických pramenech jsou doloženy především mrkve žluté a fialové (fialově-červené). Bílá mrkev je zmiňována jen zřídka, přičemž se může jednat o mrkev planou.

Nejmladší je mrkev oranžová.

Oranžová mrkev, tak jak ji známe a používáme dnes, se objevuje teprve koncem 17. století, a to v Holandsku. Intensivní oranžové zbarvení je způsobeno přítomností barviva betakarotenu. Ten se vyskytuje sice i ve žluté a fialové mrkvi, ovšem v menším množství. Postupně však oranžové mrkve vytlačily mrkve jinak zbarvené, které byly postupně odsunuty z jídelníčku lidí jen na krmení pro zvířata. Pozůstatkem dřívější hojnosti žlutých mrkví je v našem sortimentu povolených odrůd, který jinak obsahuje více než stovku odrůd, mrkev Táborská žlutá, u které je uvedeno, že je určena jen pro krmné účely. Z historického pohledu je však pěstování oranžových mrkví vlastně relativně krátké ­ trvá asi tři století, zatímco třeba ony žluté mrkve lidstvo zná po několik tisíciletí.

Zdraví prospěšné barvivo

Beta karoten , způsobující intensivní oranžové zbarvení mrkve, je předstupněm vitamínu A, který je nepostradatelný pro tvorbu očního pigmentu. Nedostatek vitamínu A ovlivňuje schopnost vidět za šera a v krajním případě může vést až k tzv. šerosleposti. Karotenoidy ­ rostlinná barviva, která se vyskytují nejen v mrkvi ale také např. ve slupce červených rajčat nebo dužnině melounů (ale také v listech mrkve, kde jsou ovšem překryta zelenou barvou chlorofylu ­ listového barviva) mají v rostlině důležitou funkci jako tzv.antioxidanty ­ ochránci chlorofylu. Antioxidační působení ovšem mají i na lidský organismus ­ připisuje se jim preventivní ochrana před infarktem a rakovinou!

Mrkev v naší lidové kuchyni

I u nás má mrkev dlouhou tradici pěstování, intenzívněji se rozšířila asi od konce 16. století. V Polné byla dokonce mrkvi zasvěcena druhou něděli v září pouť. Během této mrkvové pouti přišly ke slovu různé lidové zvyky a obyčeje. Tradičně byla u nás pěstována mrkev žlutá ­ dosvědčuje to mimo jiné dětská říkanka o mrkvi, která zněla takto:

Zelená jsem ­ tráva nejsem

žlutá jsem -vosk nejsem

tvrdá jsem - kost nejsem

sladká jsem - med nejsem

Dříve byla u nás mrkev jednou z nejdůležitěšjších zelenin. J. Krbec v půli 19.století v Malém zelináři píše, že mrkev jest po zelí a řepě ta nejdůležitější zelenina v domácnosti .."dělá se z ní syrup, a cukr i kořalka se z ní táhne. Jak se k vaření potřebuje jest vůbec známo...tak jako jiná řepa. Na lačný život mrkev anebo šťáva z ní vyhání škrkavky.." Mrkev patřila též k obchodním artiklům. Když na podzim na Valašsko přijížděli sedláci ze vzdálené Hané pro dřevo, tak aby dobře nakoupili, vozívali Valachům trochu řepy, kvaky i mrkve. Když sedláci přijeli, říkávali místní, že už je o dobré bydlo postaráno. Z řepy se uvařil na Mikuláše syrup a vánoční perník, kvaka se jedla dlouho do jara, ale mrkvička se snědla hned! Tak byla sladká a dobrá. Velmi časté použití mrkve bylo jako náplň do buchet a vdolků, podobně jako se používalo ovoce. Také se mrkev velmi často smíchávala s mákem. Jako samostatná nádivka se uvařila , umlela, přisladila a pak okořenila nebo se nastrouhaná dusila s máslem. Mrkvance byly známým jídlem v mnoha oblastech a je jen škoda, že dnes toto kuchyňské mrkve již asi málokdo využívá.

Zpět na obsah

Odkazy

Ovocná školka Bojkovice

Nabídka starých odrůd jabloní (např.Panenské české, Jadernička, Smiřické vzácné aj), hrušní (např. Krvavka, Muškatelka letní aj) slivoní, a dále řada netradičních druhů ovoce (mišpule, kdouloň, sladkoplodý jeřáb, oskeruše, moruše, jedlý kaštan, dřín aj). Rostliny pochází ze školky v Bílých Karpatech, kde se hospodaří přírodě přátelskými tradičními postupy. Osobní odběr stromků i zasílání poštou po celé ČR.

www.stareodrudy.org

Planta Naturalis

Specializované pěstování osiv a sadby přírodních rostlin českých květnatých luk. Nabídka osiv jednotlivých druhů pro květnaté louky i připravných směsí osiv tradičních luk (např. Horská louka, Česká Květnice, Kopretinová louka) i luk laděných v jednom barevném tónu (např. Žlutá louka, Modrá louka, Zelený chodníček aj). Počátkem června bývá v sídle v Markvarticích u Sobotky tradiční svátek Česká květnice s prohlídkou pěstebních políček, přednáškou apod.

www.plantanaturalis.com

Botanická zahrada Tábor

Druhá nejstarší botanická zahrada v České republice s uspořádáním užitkových rostlin do tzv. hospodářského systému- tedy podle jejich zemědělského a průmyslového významu- např jako rostliny přadné, olejniny ale i rostliny poskytující barviva, rostliny škrobnaté (na výrobu škrobu), rostliny papírodárné (na výrobu papíru), rostliny poskytující uspávací látky apod - k vidění jsou i méně známé druhy kulturních rostlin. Zahrada je otevřena pro veřejnost v pracovní dny (8-16 hod) , v červenci a srpnu příp. i o víkendech (10-17 hod), vstup zdrama , platí se pouze do skleníků

www.szes.tabor.cz/botgarden

Botanicus s.r.o.

Ekologicky obdělávané ukázkové historické i produkční zahrady v Ostré u Lysé nad Labem. Například kláštěrní zahrada, různé typy rostliných bludišt (osázených rostlinami), historická kolekce okrasných hrachorů, rozsáhlá sbírka různých odrůd rajčat (asi 140 odrůd !), další zajímavé odrůdy zeleniny (dýně, papriky apod), produkční plochy s levandulí, rakytníkem a dalšími druhy. Historické městečko s předváděním středověkých řemesel, obchod.

www.botanicus.cz

BIO - měsíčník pro trvale udržitelný život

Měsíčník s příspěvky o ekologickém zemědělství a biopotravinách, ekologii, biozahradě a také s informacemi o starých odrůdách a netradičních druzích, zkušenosti pěstitelů starých plodin. Bio-měsíčník je možné získavat v tištěné podobě (formou předplatného nebo např. v prodejnách zdravé výživy) nebo i v elektronické podobě v pdf.

www.vhpress.cz

Zpět na obsah